Vyskoké Tatry - Žabí kóň

TATRY

Mič se díky horoškole stal zkušeným harcovníkem a tak není divu, že mu naše luhy a háje přestaly býti dostatečnou motivací a tak bylo jen otázkou času, kdy na nás vyrukuje s nějakou mimořádnou výzvou :-) Vysoké Tatry se svými rozeklanými štíty jsou snem snad pro každého kdo aspoň trochu ,,čichl“ k lezení, kam jen oko dohlédne všude samá věž a na každou z nich se dá nějak vydrápat. Nejprve zněla dohoda tak, že to zkusíme až příští rok, prozatím budeme získávat zkušenosti, několikrát se podíváme na Vertical limit (to aby člověk věděl jak se cvakat do jištění když letí vzduchem a podobné machrovinky- kdo neviděl nepochopí, film vřele doporučujeme jako návod na co nejstupidnější a zároveň nejrychlejší  možnou smrt, poz.autora :)). Když se Mič vrátil z premiérového lezení v Tatrách, jeho nadšení bylo takové, že původní plán vzal za své a hned o týden později jsme si to za nádherného pátečního podvečeru a posléze za svitu čelovek mašírovali do base campu u Popradského plesa. Žabí koň je díky svoji exponovanosti a zároveň snadnému přístupu i samotným lezením považován jako jeden z nejkrásnějších tatranských výstupů vůbec. Spaní pod širákem na verandě u hotelu mělo svou nezaměnitelnou atmosféru umocněnou k tomu všemu solidním zápachem z místní žumpy. Ráno kolem půl osmé už jsme na cestě Mengusovskou dolinou a čeká na nás výšlap k žabím plesům, odkud vede suťoviskem neznačená stezka až k samotnému nástupu. Rychlá sváča, naházet na sebe vercajk a jde se. Prvních 40 metrů se jistíme jen tak sporadicky, občas zůstane nějaký ten šutr v ruce, ale jinak to jde docela rychle. Dolézáme na plošinku, odkud poprvé vidíme celou trasu. Je to vůbec poslední místo, kde se dá odpočívat a kochat kruhovým výhledem což díky štosujícímu se vláčku lidí taky děláme. Před námi jsou dvě družstva ve stěně, další před námi ve slaňáku a za námi doráží pětičlenné družstvo, které díky tomu že vypadá sehraně a zkušeně pouštíme před nás. Už nikdy příště! Další dvě a půl hodiny čekáme než všichni slaní k prvnímu štandu a nejvíce nás pobaví, jedna s holčin, která snad nikdy osmu ani neviděla a tak ji všichni kolem ukazují jak na to.
Konečně jsme na řadě, Mič pohotově zakládá první štand, který díky viklajícímu se kamenu na kterém je smyčka nepůsobí zrovna věrohodně, ale co naděláme, musíme věřit. Hned po něm jde na řadu Plyšák, já uzavírám skupinu a vybírám jištění. Cesta je nádherná, protrhává se i obloha, takže si to všichni náležitě vychutnáváme. Pokud se tu neštosují davy lidí, trvá cesta asi hodinku, jelikož je tu ale narváno lezeme cca. 6 hodin. Dohání nás dvojička- slovenka a čech, kteří jsou na brigádě v chatě pod Rysy. Otáčím se směrem k nejvyšší hoře Polska a hlava mi to nějak nebere. Na Rysech se buďto zadarmo čepuje zlatavý mok, nebo se tam postavilo pornokino, jinak si nedokážu vysvětlit to, jak je kopec obsypaný lidmi, to jsem ještě nikdy neviděl!! Had, se táhne od popradského plesa až na samotný vrchol a stejný pohled je i na polskou stranu, šílené.
Dolézáme na vrchol, moc dlouho se nezdržujeme a slaňujeme na terasu, odkud nás čeká ještě nepříjemná cesta až na suťoviště a pak rovnou na chatu. Dáváme večeři, pivko a totálně mrtví zalézáme do spacáku. Ráno se nikam neženeme, v klidu snídáme, jdeme se projít kolem plesa až k cintorínu a míříme směr štrbské pleso, kde zdařilou akci zakončujme meníčkem za 4E. Některým to však nestačí a tak to zajídají ještě banánovým nanukem a 3 poctivé párky v rohlíku :-)
No upřímně si myslím, že příští rok budeme ve Vysokých asi dosti často.......

M.Š.